Proč jsou některé děti „zlobivé“ a některé „hodné“? Proč zrovna ten můj Honzík musí tak zlobit? Proč zrovna ta naše Janička vůbec nechce jíst? Proč my máme zrovna takového vzteklouna, když sousedův Jiřík je vzorné dítě?

Také si kladete podobné otázky? Ten kdo ne, je šťastný rodič. Znám spoustu rodičů unavených, vysátých dětmi. Neužívajících si jedno z nejkrásnějších období, kdy jsou děti malinké. Těší se, až děti půjdou do školky, školy, a trochu si oddechnou. Přitom si za většinu problémů můžou sami. Vše je otázkou našeho náhledu, vnímání a přístupu.

Dítě bordelář

Já mám třeba děti bordelářské. A není se vůbec proč divit. Sama jsem nikdy neměla úklid příliš v lásce. Doma vždy vládl tak trochu chaos. Ne špína, ta mi opravdu vadí. Ale věčně se někde něco povalovalo. Proto jsem ani děti příliš nepeskovala za rozházené hračky. Byla jsem ráda, že si hrají a jsou spokojené. Večer jsem je nenutila si hračky uklidit. Vždyť si ráno zase budou hrát.

Jenže po několika dnech „bordel“ přerostl únosnou mez. V pokojíku už se nedalo šlápnout na zem bez rizika úrazu, a občas byl k zahlédnutí i obal od sušenky, drobky a podobné poklady.

Pak jsem zavelela k úklidu, ale takový veliký úklid už byl nad síly dětí. Většinou jsem pak vše musela uklidit sama, jakmile byly děti z domu. Protože za jejich asistence bych to nezvládla nikdy. A úklid toho chaosu, třídění hraček a všeho možného, mi pak zabral klidně několik hodin a důkladně mě vyčerpal. Dětem bylo tehdy mezi dvěma a šesti lety.

Jak na úklid v dětském pokojíčku

A čí to byla vina, že si děti neuklízely pokojíček samy? Samozřejmě moje! Já je to nenaučila. Časem jsem naštěstí dospěla k tomu, že chaos v domě, znamená i chaos v mojí hlavě. A nejen to. Nepořádek mi hlavně způsobuje únavu a stres. Uklizený byt mne naopak nabíjí energií a pohodou. Začala jsem tomu učit i děti, které už byly ve věku, kdy úklid svého pokojíčku v pohodě zvládnou samy.

V této fázi už to nebylo jednoduché ani pro mne, ani pro děti. Musela jsem sama sebe hlídat, abych dětem úklid před spaním připomněla, ale museli jsme začít postupně. Například pokud chtěli koukat na televizi nebo hrát hry na počítači, museli si uklidit alespoň kousek svého území. Psací stůl a jeho okolí. Skříň. Hrací koutek.

Samy pak za mnou chodily, ať se jdu podívat, jestli mají uklizeno a můžou si ráno pustit pohádku.

Za nepřítomnosti dětí jsem také probrala jejich poklady. Staré obrázky, časopisy i hračky, jsem vždy na chvilku schovala, a když po nich nebyla sháňka, s klidem skončily ve sběru, bazaru nebo v koši. Rázem bylo bordelu méně.

Dnes mé děti, ve věku 11 a 9 let, ještě stále nejsou úplně pořádkumilovné, ale uklízet svůj pokoj si musí. A už mne to nestojí tolik sil, jako dříve s nimi bojovat.

Jak tedy naučit své děti uklízet?

Nejde vše najednou, návyky se musí budovat postupně. Vytvořte si plán změny a ten dodržujte. Mně se osvědčil tento postup:

Nenechat děti odhazovat své věci ve společných prostorách. Musí si ihned po příchodu domů uklízet své bundy, boty, aktovky a nesmějí nic nechat válet na zemi.
Naučit děti uklízet si po sobě ve společných prostorách. Po jídle uklidit své nádobí a utřít stůl (v určitém věku už mohou uklidit stůl po všech – maminka uvařila, ony mohou dát nádobí do myčky), uklidit si hračky, malířské potřeby, pokud si hrály v obýváku nebo kuchyni.
Udržovat uklizený prostor u dveří svého pokoje. Minimálně cestičky k posteli a ke skříni. Hračky se tak přesunou do určitých zón a nebudou všude.
Udržovat uklizený psací stůl a okolí.
Udržovat uklizenou postel. Ráno si ustlat. (děti měly v posteli dříve spoustu hraček, knížek, papírů)
Naučit je hrát si s jednou stavebnicí/sadou hraček a pokud si chtějí hrát s něčím jiným, musí si napřed uklidit to, s čím už si hrát nebudou. Zde byl největší problém kontroly, ale časem děti samy zjistily, že jim pak úklid zabere mnohem kratší dobu.
V určitou dobu skončit s hraním a vše si uklidit. Povoleno měly děti nechat si rozestavěnou stavebnici nebo hru, jen ji přisunuly ke zdi a uklidily okolí.

Když zvládnou děti za týden jeden krok, můžete postoupit dál. Budete-li chtít vše najednou, nedosáhnete pravděpodobně ničeho. Možná toho, že vše rychle vzdáte.

Podobně, jako jsem zavedla systém u dětí, se mi podařilo zavést systém v celém mém životě. Začala jsem se zbavovat chaosu a všeho, co mě brzdilo, vysávalo energii, a začala jsem konečně žít podle svých představ. Vše jsem sepsala v e-booku Vzlétnout k oblakům.

Jak na problémy s jídlem u dětí?

Jiné děti mají například problém s jídlem. Jedí málo, nebo moc, nebo jsou vybíravé. Znám i takové děti, které jedí jen jeden druh jídla. Třeba sladké pečivo. Nebo jen jogurty. Nebo jedí jen při sledování televize. Nebo pobíhají po bytě a sem tam si přijdou ďobnout.

Jak mohly děti přijít k takovým návykům? Samozřejmě jsme jim velmi pomohli my, rodiče. Dítě se učí od nás.

Vybíravost v jídle u dětí

Jak může takové malé dítě napadnout, že když nesní jedno jídlo, dostane druhé? Nejspíš už v kojeneckém věku si jeho maminka dělala starosti, jestli jí dost. A tak když nesnědlo jeden jogurt, dostalo na výběr druhý. Když nesnědlo oběd, dostalo náhradní pokrm. Dítě si pak na to velmi rychle zvykne a začne si vybírat. Proč by také ne?

Tím začíná dosti únavný kolotoč. Přemlouvání. Vaření jídel podle toho, co mrňous jí. Nakonec vaření několika jídel. Opravdu znám rodinu, kde se vaří jídlo zvlášť pro jedno dítě, zvlášť pro druhé a zvlášť pro taťku, který by ani jedno z těch jídel nejedl.

Maminka si tak vychovala tři tyrany (včetně tatínka) a sama večer padá únavou. Nemá energii na nic jiného, než skákat okolo dětí i manžela, a ani to už ji nebaví. Vlastně ji nebaví už vůbec nic. Ale to je jiná kapitola. Doporučila jsem jí svou knížku 13 tipů, jak ihned získáte více energie, ale ona nemá čas číst. Pochopitelně.

Dítě jí stále to samé?

Myslíte si, že je v pořádku, když dítě jí jen jeden druh jídla? Hlavně, že aspoň něco sní? U dětí jsou velmi oblíbená jídla z bílé mouky a cukru. Takové jídlo, velmi brzy mimo jiného, pomůže zaneřádit organismus parazity a této závislosti se děti velmi těžko zbavují. Stejně jako dospělí. Navíc děti potřebují kvalitní živiny, aby měly z čeho stavět své tělíčko, které jim má sloužit dlouhá léta.

Pokud jim nedopřejeme kvalitní rozmanitou stravu a děti se stravují jednostranně, velmi brzy se to logicky musí někde projevit. Ať už v oslabené imunitě, vývojových vadách, psychice, nebo později v dospělosti v civilizačních chorobách.

Žádné dítě dobrovolně hlady neumře. Dokonce žádné dítě nebude dobrovolně trpět hlady, pokud nedostane své oblíbené jídlo. Je to jen otázka pohodlnosti a pevné vůle rodičů. Je jednodušší dítěti vyhovět, než s ním bojovat. Je mnohem těžší špatné návyky odbourat, než budovat ty správné.

Jak naučit dítě správně jíst

Pokud vaše dítě nechce jíst, nenuťte ho. Ale nedávejte mu nic jiného. Nechte ho klidně vyhladovět do dalšího jídla. Pokud je dítě hodně malé a bude mít hlad, dejte mu dojíst původní pokrm. Případně můžete po nějaké době nabídnout ovoce nebo zeleninu. Ale čerstvé a v takovém množství, aby na večeři dítě mělo opět hlad. Starší děti už pochopí, že nic jiného než oběd nedostanou, a také vydrží bez újmy hladové do večeře.

Neběhejte za dětmi s jídlem. Vysvětlete dítěti, že když odejde od stolu, už další jídlo nedostane. A také to dodržte.

Nedělejte okolo jídla velký humbuk. Jezte s dětmi, nejlépe se tak naučí jíst to, co vy. Nekomentujte, kolik toho spapaly. Prostě sní to, co sní. Když jí málo, dejte mu na talíř o něco menší porci. Když bude chtít přidat, řekne si. Vyhnete se tomu, že si z talíře bude vybírat jen to, co mu chutná. Dcera například sní vždycky řízek, pak je najednou už plná, a kaši sníst nemůže. Tak jsem jí začala dávat půlku řízku a poloviční porci kaše :-D.

Pokud mají děti vytvořené špatné návyky okolo jídla, pak je dost těžké jim vytvořit návyky jiné, lepší. Také jsem sama
trochu s dětmi bojovala, a to hlavně proto, že u nás ze začátku nikdo nejedl příliš zdravě.

Až časem jsem se začala věnovat zdravějšímu způsobu života, ale děti už byly naučené na českou klasiku (bílá mouka, maso, mléčné výrobky). Byl to boj, je přimět jíst trochu zdravěji. Hlavně nová jídla, která třeba dříve vůbec neochutnaly. Časem jsem přišla na to, jak dětem vpravit zdravá jídla do jejich jídelníčku a naučit je jíst jinak.

A co když dítě neposlouchá?

Pokud dítě neposlouchá, pak za to obvykle může jeden ze dvou problémů. Nedůslednost, nebo přehlcení rozkazy a příkazy.

Dítě neposlechne hned na poprvé

S tím jsem měla problém sama. Často jsem dětem dala nějaký povel a netrvala na tom, aby jej ihned provedly. Prostě jsem na to nedohlédla. Po nějaké době jsem zjistila, že stále není hotovo a opakovala to znova a znova. Až když jsem se rozčílila, tak děti teprve začaly fungovat.

Aniž bych nad tím přemýšlela, tak jsem dávala povely pro jistotu o nějakou dobu dříve, v domnění, že tím si zajistím jejich včasné vykonání. A tak jsem posílala děti do koupelny večer o půl hodiny dříve, než bylo nutné. Jen proto, abych zjistila, že o hodinu později, po desátém povelu k odchodu do sprchy, si stále ještě hrají.

Došlo to tak daleko, že děti naprosto ignorovaly vše, co jsem jim řekla, dokud jsem nezvýšila hlas. Přitom stačilo tak málo – dbát na to, aby děti udělaly to, co mají, hned.

Vyčerpávající ráno plné stresu

Dokonce i děti schopné samostatnosti jsem musela ráno stále napomínat – běž se obléknout, běž si vyčistit zuby, učeš se, dojez už tu snídani, přijdeš pozdě do školy. Byla jsem z toho vynervovaná, vycuclá, ale děti byly celkem v pohodě.

Až na to, že do školy odcházely stále na poslední chvíli. Sama jsem si to neuvědomovala. Až můj muž mi řekl, jak ta naše rána jsou vyčerpávající. Schválně vstával, když děti odešly do školy, aby nás nemusel poslouchat. Pak mi nakázal jednoho rána zůstat v posteli. O děti se postaral sám. A ukázal mi, jak to jde v klidu, a že děti ve věku 10 let jsou schopné vypravit se samy. Dokonce i svačinu si samy udělaly 😀 a do školy odešly dříve než obvykle.

Pak teprve mi to došlo. Jak se zbytečně sama stresuji. Jakmile jsem na ně přestala dohlížet, samy si hlídaly hodiny. Hlavně starší syn dohlédl i na mladší dceru, aby kvůli ní zase nemusel do školy běžet na poslední chvíli.

Já si s nimi dala jen v klidu snídani, a když se šly chystat, tak jsem měla čas v klidu si dopít čaj a plánovat další den. Jen občas, když vidím, že se zapomněly, tak jim připomenu, že se blíží čas odchodu. A reakce je úžasná, začnou samy od sebe kmitat, aby vše stihly.

Neustálé příkazy a rozkazy

Všimli jste si, že čím více příkazů dítěti dáváte, tím víc vás ignoruje? Dávej pozor, neupadni, udělej tohle, nedělej tamto. Pokud podobné věty slyší dítě celý den, není vůbec divu, že se naučilo nás nevnímat. Vám by se líbilo, kdyby na vás takhle mluvil třeba šéf v práci? Asi by vás to pěkně otrávilo.

Jak podpoříte samostatnost dítěte

Chceme-li, aby dítě bylo samostatné, je třeba mu tu samostatnost dopřát. Když jsem se svým 2,5 letým synem na dětském hřišti, je to pro mne doba relaxu. Dítě si spokojeně hraje s ostatními dětmi a já na něj jen dohlížím. Občas pohoupu na houpačce nebo ukážu, jak se dělá bábovička. Ale jinak mám čas přečíst si třeba i několik stran knížky.

Na hřišti však vídám maminky, které i se staršími dětmi běhají po hřišti. A stále slyším: „Neběhej, ať neupadneš. „Nelez tam, spadneš.“ „Podívej se jak vypadáš, ty jsi ale čuně.“ „Pojď se napapat“.

A výsledek? Nesamostatné, bojácné nebo naopak rebelské dítě. Na druhé straně vynervovaná, unavená maminka, která se sice „hezky“ věnovala celý den svému děťátku, ale večer padne vyčerpáním.

Opravdu dítěti tak ublíží, když zakopne? Když spadne z půlmetrové prolézačky? Když se ušpiní? Samozřejmě nenechám dvouleté dítě lézt do výšky dvoumetrové. Dnes jsou prolézačky většinou uzpůsobené, že dítě je schopné vylézt jen na takové, které už pro něj nejsou nebezpečné.

Často se mi stává, že rodiče obdivují mého syna, jak zvládne nějakou prolézačku, na které se bojí vylézt i šestileté dítě. Proč se bojí? Protože ho rodiče od malička straší, že spadne, a že to je nebezpečné!

Dětský vzdor

A jak zvládám dětský vzdor? Nevšímám si ho. Zrovna tímto obdobím procházíme. Když se mrňous vzteká a chce něčeho dosáhnout, prostě si ho nevšímám. Nijak jeho výbuch nekomentuji a hlavně vůbec na něj nekoukám. Žádné utěšování, žádné rozčilování, žádná pozornost. Jakmile vidí, že nemá publikum, během chvilky sám přestane. Pak se přijde pomazlit a vše je dobré.

Čím víc by se mu člověk věnoval v tomhle stavu, tím delší a horší by jeho vzdor byl. Viděla jsem to třeba u babičky, když ho chtěla uklidnit. O to více se začal vztekat. Dnes všem rovnou přikážu, ať se na něj vůbec nedívají. Nejhorší je to u starších dětí, které z toho mají legraci.

A když ve vzteku prcek rozhází hračky, musí si je také sám uklidit. Dokud to neudělá, tak přijde o některé výhody, například mu nepustím pohádku. Dříve trval na tom, že máma to uklidí. Dnes už nediskutuje a ví, že bez úklidu prostě televize nebude.

Když se to stane venku a potřebuji prcka někam přesunout, prostě ho vezmu za ruku a jdeme, i když se vzpírá. Někdy ho musím i odnést. Ale to se stává jen někdy při odchodu z hřiště.

Musím říct, že situací, kdy se mé dítě začne vztekat, je čím dál tím méně. A věřím tomu, že je to právě tím, že jsem jeho vzdoru nedávala žádnou pozornost, a díky vztekání nikdy nedosáhl svého .

Předcházení problémům u dětí

Spoustě problémů s dětmi se dá předcházet. Jak? Tím, že s dětmi budete mluvit o tom, co se bude dít dopředu. Když si s dětmi vyjasníte pravidla některých situací, dříve než nastanou. Dítě pak ví, co může očekávat a nevyžaduje nemožné.

Poslednímu synovi jsem vysvětlovala vše, už jako miminku od narození. I když mi nemohl rozumět. Mluvila jsem na něj normální dospělou řečí, běžné výrazy, žádné šišlání. A kolem dvou let najednou začal Viktor rozumět spoustě vět, až jsem byla sama překvapená. Ve třech letech už rozumí téměř všemu, co mu řeknu a také sám mluví ve větách i rozvitých a jeho slovní zásoba je poměrně široká. Výslovnost sice nemá dokonalou, ale já mu rozumím. Díky tomu je velmi jednoduché se s ním teď domluvit.

Výchova děti problémy Na mé starší děti jsem od malička takto nemluvila. Sice jsem nešišlala, ale nevysvětlovala jsem vše. Ten rozdíl byl hodně znát – domluva s nimi byla mnohem horší. Neposlouchaly a já byla zralá na Chocholouška.

Změna přístupu se mi velmi vyplatila. S nejmenším, i s těmi staršími. Řekneme si, kam jdeme, co tam budeme dělat. Když jdu s nimi nakupovat, řeknu rovnou, že nebudu kupovat sladkosti, nebo že si každý může vybrat jen jednu věc za určitou částku.

Vědí, jak dlouho se zdržíme na hřišti. Vědí, že až si dohrají, musí si uklidit. Pokud po nich chci pomoct s přípravou oběda, oznámím jim to také včas. Jejich reakce je pak mnohem vstřícnější, než když za nimi přijdu, aby teď hned skončily s hrou a šly mi pomoct.

Včera a dnes

Dříve jsem byla velmi vystresovaná a unavená matka. Dnes už díky těmto postupům zvládám své 3 děti mnohem lépe. Mám dostatek energie i pro sebe a pro svou práci. Vše, co mi pomohlo se zbavit neustálé únavy jsem shrnula do 13 tipů, jak získáte ihned více energie. Jestliže jste také stále unaveni jako jsem bývala já, je ale důležité přijít na příčinu únavy a tu odstranit.

Postupně jsem také měnila některé návyky a způsoby myšlení, které mi bránily žít život, jaký bych chtěla. Vše, co mi pomohlo odrazit se ode dna a začít žít úplně jinak, si můžete přečíst tady.

Líbil se vám článek? Můžete ho sdílet pro ostatní na sociálních sítích, nebo dejte like :-). A napište mi do komentáře, co vám pomohlo vyřešit nějaký problém.